Archiv rubriky: Moje dcera píše blog

Pojďte si přečíst na co myslí a o čem přemýšlí moje dcera ?!?!

KNIHOHOLKA s malým bytem, aneb jak zkrotit svou knihovnu

i-flip-flap-184343_1280

Každý z nás máme aktivity a koníčky, které milujeme. U někoho je to sport, někdo rád vaří, a pro mě je takovou aktivitou záliba ve čtení. Už úplně od malička jsem ráda hladila vazby knížek, a čichala k jednotlivým výtiskům (samozřejmě jen k těm svým – u těch z knihovny si nikdy nemůžete být jistí, že k nim nečichal už někdo před Vámi :)).

V sobotu ráno – to jsem ještě chodila na základní školu – byla konečně možnost se po konci školního týdně pořádně pospat, a tuhle příležitost jsem byla ochotná vyměnit jedině za návštěvu městské knihovny, která v našem městě dodnes v sobotu zavírá už ve 12 hodin dopoledne.

book-759873_1280

No a pak jsem vyrostla. Dnes mám maličký byt, a moje knihovnička čítá po mnohých očistných procesech „jen“ asi kolem stovky knížek. Na tak drobný prostor je i tohle číslo docela vysoké, a navíc mám ráda relativně minimalistické zařízení bytu, nad jehož uklízením nestrávíte mládí. Proto jsem začala přemýšlet a pokusila se vymyslet systém, který mi pomůže knižní expanzi trošku řešit. A tady je jeho výsledek shrnutý do tří základních tipů. 😉

Zaprvé – obnovila jsem svou průkazku do knihovny. Už nebydlím v menším městě, takže knihovna má ve všední dny, stejně jako o víkendu otevřeno až do pozdního večera. Do knihovny to není extrémně daleko, takže mám s výletem za věděním zaručenou i jistou „zvládnutelnou“ dávku pohybu, a díky pravidelným návštěvám knihovny taky dokážu daleko lépe zkrotit svou knižní nákupní touhu. Při návštěvě knihkupectví to totiž u mě pravidelně vypadá dost podobně jako u alkoholika, před kterým začnete mávat lahvinkou nejlepší whisky. Mám pocit, že pokud ihned neuspokojím svou touhu vlastnit určitou knihu, tak se určitě něco strašného stane. Mám regulérní abstinenční příznaky a trpím silnou nevrlostí.

Pravidelná návštěva knihovny je tedy pro mě jako dávka placeba, která mi simuluje návštěvu knihkupectví stejně, jako kuřákům elektronická cigareta kouření. Dokonce u mě dochází i k endorfinovému efektu „Hurá, nesu si domů nové knížky“! A později mě pak po měsíci omezená výpůjční doba donutí vše znovu zvážit. Tehdy už uvažuji o něco racionálněji, a když později zjistím, že určitou knihu opravdu MUSÍM MÍT, pak většinou není problém si ji někde sehnat a radovat se s ní – no třeba navěky.

books-985954_1280

Zadruhé – Hermionina kabelka. Tak přezdívám své čtečce knih, která pro mě svou přelomovostí znamená asi stejně tolik, jako vynález lodního šroubu pro námořníky. Za dob studií jsem se pořád prohýbala nad tíhou svých zavazadel, ve kterých jsem vždycky měla knihy do školy, knihy pro radost, a pak taky nějaké lehčí jen tak pro pobavení. Dnes jsou to asi dva roky zpátky, kdy si moje záda poprvé pořádně oddechla od „tíhy vědění“, když jsem od svého tehdejšího milého dostala k Vánocům tenhle báječný zázrak techniky. Já vím, že všichni milovníci klasických tištěných knih možná namítnou, že takováhle elektronická věcička nemá žádnou duši. Že klasická tištěná kniha se nedá ničím nahradit. Zcela souhlasím – ke čtečce moc radostně nečichám, a ani ji nehladím tak často, jako jsem to dělala u tištěných knih. Jenže kdybych s sebou měla všude pořád vláčet všech sedm dílů tištěného Harryho Pottera jenom proto, že se už popáté rozhodnu si ho znova přečíst, dost by se mi to prodražilo na zádových rehabilitacích. A moje rozpustilá radost ze čtečky knih je vždycky ještě o něco větší s pomyšlením, že si v minikabelce právě nesu 156 knih, které mohu kdykoliv a kdekoliv začít číst. Bůh žehnej technice. 😉

books-1176150_1280

Zatřetí – pravidelná očista knihovny. I když je moje knihovna dnes už docela maličká, stále se v ní objevují nové a nové knížky. A protože můj prostor určený knihám je jednoduše omezen, musím pravidelně dělat očistu své knihovny. Pokud chce jedna nová dovnitř, dost často musí jít některá jiná ven. A tak jsem si našla ve svém okolí spolehlivou výkupnu knih. Knihy samozřejmě vykupují těžce pod jejich opravdovou hodnotou, ale já jsem přesvědčená, že je lepší knihu poslat dál (jako dárek příteli, nebo jako „skoro dárek“ skrze antikvariát, či výkupnu), než je nechat doma, nikdy už je neotevřít, a jednou za rok z nich omést prach. Tenhle nemilosrdný proces dělám několikrát do roka, a už jsem dokonce přesvědčila samu sebe, že je i k něčemu dobrý. Doma se mi lépe uklízí a žije. Ještě nikdy mi žádná z knížek, které jsem dala pryč, nechyběla. A pak je tady ten (možná zcela iracionální :)) pocit, že když pošlete dobrou knihu do světa, vlastně posíláte do světa trochu té radosti z vědění a poznání.

A když mi přeci jen někdy přijde tahle očista trošku krutá, utěšuji se citátem, který už před mnoha a mnoha lety pronesl Erasmus Rotterdamský:

„Ne ti milují knihy, kteří je netknuté schovávají ve skříních, ale ti, kteří je ustavičně mají v ruce.“

Pokud Vám tyto tipy budou jakkoliv prospěšné, budu mít velkou radost, když se se mnou podělíte o to, jak zvládáte své knihy Vy. 🙂 Krásný den a šťastnou volbu při výběru knih Vám všem milovníkům knih přeje Pavla Kostelecká.

Mysli, pracuj, důvěřuj

Mysli, pracuj, důvěřuj

Posted: 20 Oct 2013 10:34 AM PDT

Lavender Dreams

Po minulém článku jsem se zařekla, že se zkusím blíže zamyslet nad tím, jakým způsobem bychom se sami v sobě a ve svém životě mohli lépe vyznat a cítit se šťastnější. Jako věčná studentka jsem trávila hodiny a hodiny nad knihami, hledáním na internetu a návštěvou mnoha webových portálů zaměřujících se na osobní rozvoj a životní naplnění. Můj výsledek byl zprvu poněkud matoucí…

Některé z portálů slibovaly „rychloštěští“, „rychlozbohatnutí“, okamžité zhubnutí a zázračné efekty během velmi krátkého času. Vše samozřejmě za „úžasně“ výhodnou cenu. Zpočátku jsem byla z té obrovské změti spíše zmatená, ale ve výsledku jsem objevila, že je u nás přeci jen docela velká řádka lidí, kteří skutečně nabízí velmi kvalitní obsah, a jejich cílem není pouze vykořisťování těch chudáků, co se nachytali, ale rovněž dobrá služba a odborná pomoc na cestě za vytyčenými cíli. Velká škoda, že v tom množství šarlatánů a lidí jdoucích za vidinou rychlého zbohatnutí se „obyčejný smrtelník“ jen těžko orientuje.

Look after the pennies and the pounds will look after themselves

Ty SKUTEČNĚ DOBRÉ portály, knihy, časopisy atp. obsahovaly sdělení, které je možné shrnout do tří jednoduchých slov: Mysli, pracuj, důvěřuj.

1. Mysli

Možná malý krok pro lidstvo, ale obrovský krok pro Vás. Mnoho internetových, knižních a dalších obsahů nás krásnými obrázky fascinuje a láká. Divili byste se, kolik lidí se denně registruje do evidentně prapodivných podniků, protože je láká vidina zázračných výsledků. Proto prosím, ať už hledáte na své životní cestě cokoliv, zkuste se vždy nejprve zamyslet nad tím, kam povede Váš další krok. Pokud chcete zbohatnout, zkuste zvažovat, jestli je daná příležitost skutečně ta pravá pro Vás a zda je možné skutečně se stát přes noc boháčem bezpracně! Pokud chcete hubnout, zkuste se zamyslet, jestli Vám „superúčinná“ dieta přinese víc, než by Vám bývala přinesla zdravá strava. Deset kilogramů za týden, nebo vydělaný milion přes noc? Sice miluji Harryho Pottera, ale takováhle kouzla by si ani J. K. Rowlingová nevymyslela. Pokud to s Vámi myslí někdo dobře, nikdy Vám neřekne, že se výsledky dostaví okamžitě.

2. Pracuj

Tento druhý krok patří k bodu jedna jako slupka k pomeranči. Ve fázi, kdy jste si uvědomili, kam se chcete dostat, a že Vaším cílem je dosáhnout zdravých výsledků během zdravého časového horizontu, budete muset na dosažení svých cílů chvíli pracovat. Už léta se tradují pořekadla jako: „Cvičení dělá mistra“, „Učený z nebe nespadl“, „Bez práce nejsou koláče“ a další (dle libosti doplňte). A všechna mají pravdu. Vzpomínáte si ještě na pohádku Lotrando a Zubejda? Na začátku pohádky umírá Jiří Pecha, coby Lotrandův otec, a jako poslední slova vydechne: „A hlavně, chlapče, nepracuj.“ Tam taky během příběhu Lotrando zjistil, že jiná cesta ke štěstí, než skrze práci nevede. A pokud najdete práci, která Vás naplňuje, pak Vás může celý tenhle proces i bavit. PS: Aby Vás práce bavila, to je vlastně nutnost! Jestli Vás v jednom kuse rozčiluje to, co děláte, tak se radši vraťte k bodu jedna a myslete na to, co by Vás bavilo víc. :)

3. Důvěřuj

Možná už jste hodně přemýšleli a hodně pracovali, ale výsledky se ještě nedostavily v takové míře, jakou byste si ideálně představovali. V takovém případě máte dvě možnosti. Buď musíte celý proces projít znova, tzn. zamyslet se nad tím, kde jste udělali chybu a pak pracovat na nápravě, nebo musíte ještě chvíli počkat. A někdy není nic lepšího než se odevzdat a věřit, že všechno dobře dopadne. Pokud máte pocit, že už jste to zkoušeli mnohokrát a stále nic, vzpomeňte si na následující příběh. Inženýr H. se rozhodl, že zkonstruuje železnou lyži potřebnou pro svůj vynález. Vůbec se mu však nedařilo a neuspěl 42 krát. Až 43 pokus byl úspěšný. Kdyby si však řekl, že to zkusí jen 40 krát a dost, nikdy by neuspěl a nikdy by nevydělal jmění. Důvěřujte běhu věcí (a hlavně sobě) a buďte trpěliví.

Tolik ke dnešnímu úvodu do šťastného života. Mnoho úspěchů a krásný večer. Pavla Kostelecká

Ženy? Muži? Konflikt!

Zažili jste někdy ve svém životě nějaký konflikt? No dobře, myslím, že to byla vlastně úplně zbytečná řečnická otázka na začátek tohoto článku, protože (nalijme si čistého vína) konflikty vlastně zažíváme všichni. A není dost dobře možné se jim v průběhu života úplně vyhnout.

Nechtěla jsem na dnešní téma konfliktů úplně vařit z vody, a tak jsem se vyzbrojila arzenálem několika příruček, stáhla nějaké texty a ejhle – moje první hlavní zjištění v oblasti konfliktů bylo, že i sami autoři mají konflikt v tom, že se neshodnou na jediné platné definici.
Když nebyla žádná pořádná definice po ruce, hledala jsem v mysli příklad konfliktu z vlastní praxe, a tak jsem si hned vzpomněla na jednoho pána, který na mě onehdá hystericky řval ve vlaku kvůli tomu, že jsem svoje (jako vždy přetížené) zavazadlo nechala ležet v uličce, místo abych jej zvedla do prostoru k tomu určeného. Že to byl konflikt, to jsem tedy byla definitivně schopná definovat i bez definice.:)A věřte, že ten pán by se stejně do žádné slušné definice nevešel.
Ačkoliv se to možná nezdá, druhů a typů konfliktů existuje celá řada. Mohou vznikat mezi lidmi stejně tak, jako například mezi zvířaty, nebo mezi neživými součástmi naší planety. Naprosto nejzajímavější mi však přišla skupina konfliktů, jejíž existenci si často mnozí ani neuvědomujeme. Do této skupiny totiž patří konflikty intrapersonální, což znamená, že konflikty se odehrávají přímo uvnitř nás samotných. A věřte, že nemusíte být zrovna schizofrenikem, abyste zažívali konflikt sami v sobě. Jistojistě se vnitřní problémy týkají stejně tak mužů i žen, avšak literatura, která se dostala do mých rukou, využívala hlavně příkladů z řad něžnějšího pohlaví.
Jako příklad vnitřního konfliktu v učebnicích najdete například ženu, která prožívá vnitřní dilema, zda je více matkou, nebo manažerkou. Nebo ženu, která bojuje s rolí manželky a milenky. Obě role jsou pro ni pravdivé, ale v jistých situacích jsou vlastně dohromady neslučitelné. Ale víte co? Co když to nebyla náhoda, že autor uvedl ve své knize hlavně ženská přirovnání? Nikdy jsem totiž neviděla žádného muže, který by se trápil myšlenkou, zda je více otec, nebo konstruktér. Zda je více automechanikem, nebo milencem?
Oscar Wilde moc hezky napsal, že ženy nebyly stvořeny k tomu, aby byly pochopeny, ale k tomu, aby byly milovány. Když ponecháme stranou jeho nevyjasněnou sexuální orientaci, a budeme zkoumat jen jeho výrok – měl snad pravdu? Jsou ženy divným stvořením plným vnitřních konfliktů a pokroucených emocionálních pochodů? A jsme jako ženy skutečně stvořeny k tomu, abychom si nakonec musely zvolit jen jednu variantu? Musí to být vždy pouze buď a nebo?
Já osobně chci věřit, že tomu tak není. A právě ten pán v tom vlaku mi tenkrát dokázal, že i muži (nositelé klidu a rovnováhy) se dokážou chovat dost podivně, a že tedy i oni mají uvnitř sebe občas nějaký ten vnitřní konflikt. A že já jako žena (nositelka hysterie a chaosu) jsem tenkrát dokázala zachovat vnitřní klid a slušně ho požádat, aby se choval jako džentlmen, a moje zavazadlo mi prostě vyzvedl nahoru, pokud je pro něj jeden kufr takovým problémem.
Závěrem ke konfliktům? Konflikty se dějí. Denně. Zažíváme je všichni. A ano – ženy a muži jsou rozdílní. Ale ne zase tak moc. A pane Wilde, i muži jsou stvořeni k tomu být milováni. S pochopením je to občas obtížnější :).
PS1: Pokud pane z vlaku právě nepřetržitě škytáte, protože na Vás tak intenzivně myslím, tak se Vám moc omlouvám!
PS2: Pokud stále jezdíte vlakem, tak na lidi, prosím, už nekřičte!
PS3: Už žádné další PS. Pěkný den. Pavla Kostelecká

Nepotřebné dveře

Jednoho neurčitého dne se jeden bezejmenný muž rozhodl, že ve svém bezejmenném bytě zazdí jedny bezúčelné dveře. Pozval proto řemeslníky, kteří hned po příchodu začali pracovat na zazdívání toho otvoru. Ale nebyli ještě ani v polovině, když si onen mladý muž všiml, že těmi dveřmi vchází do místnosti neuvěřitelně krásné denní světlo. Pomyslel si, že je zvláštní, že si té krásy nikdy nevšiml, a že by byla velká škoda, kdyby o ni navždycky přišel. Řekl tedy zedníkům, aby s prací hned skončili, a zaplatil jim podle předchozí domluvy.

Dveře zůstaly zazděné jen asi do poloviny a díky tomu každý den do místnosti proudilo to zvláštní zlatavé světlo. Aby dveřní výklenek nepůsobil tak neutěšeně a prázdně, postavil do něj muž sochu Madony, která zde vypadala neobyčejně krásně – obzvláště když se socha koupala v ranních paprscích světla.

Mohla by to být naprosto nepodstatná epizoda lidského života, nebýt toho, že muž jednoho dne dostal opravdu velkou a dlouhotrvající depresi. Přestalo se mu dařit v práci a tahle krize se rychle přenesla i do ostatních oblastí jeho života. Ráno vstával a říkal si: „Proč už zase musím jít do práce?“ A u toho neskončilo. Říkal si také: „Proč už zase musím platit všechny tyhle účty?“ A slyšeli byste ho říkat také: „Dneska zase neměli můj oblíbený sýr. A všechno se tak zdražuje. A za to můžou všichni Ti hrozní politici!“ A samozřejmě skončil u tolik známého: „Život nemá žádný smysl, proč já jsem vlastně tady?“

Jeho stav se nelepšil a tak se ze žalu jednoho večera hrozně moc opil. Nebo se možná zase tak moc neopil, ale co se mu toho večera stalo bylo tak zvláštní, že si to neuměl vysvětlit jinak, než jako výplod jeho vlastní fantazie. Tak či tak, stalo se to, že jeho socha v tom krásném výklenku už nevydržela jeho věčné hořekování, a promluvila k němu.

„Mohl bys mi říct, na co si stěžuješ? Tvoje mysl je možná zahalená velkou mlhou nevědomosti, ale kdyby sis vzpomněl, jaké životy jsi žil předtím, věděl bys, že tenhle tady teď žiješ za odměnu! Každý den se budíš a máš co jíst! Každý den máš kam uléhat a máš okolo sebe mnoho lidí, kteří Ti vždy poskytnou svou lásku a péči! Važ si svého života, protože Ti byl dán za odměnu jako velký dar!“

Po téhle příhodě muž usnul vyčerpáním na gauči vedle výklenku a když se druhý den probudil, měl zvláštní pocit duševní kocoviny. Nebyl si jistý, co se v noci stalo, ani zda se to vůbec stalo. Ale za chvíli sám sebe přesvědčil, že je to možná jedno, a že vlastně nemá co ztratit, když se zkusí dívat na svět a na život trosku jinak. „Horší než teď to přeci být nemůže.“

A ten den ráno po probuzení se pak úplně poprvé podíval na svůj život jako na velký dar. Ranní káva, kterou mu uvařila jeho žena, nikdy nechutnala tak báječně, jako toho dne. Uvědomil si, jaký je to zázrak, že má v obchodě na výběr z tolika druhů nejrůznějších sýrů, ačkoliv na mnoha místech světa nemají lidé vůbec co do úst. Večer se rozhodl strávit se svou rodinou namísto obvyklého sledování televizních (katastrofálních) zpráv. A zdálo se mu, že snad musel být dlouhou dobu někde pryč. A ptal se sám sebe, kdy se z jeho dcery stala ta velká slečna? A kdy začaly jeho synovi růst vousy? Celý život mu najednou připadal tak neobyčejný a zajímavý!

A tak začalo opravdové dobrodružství. Dobrodružství, které nosíme každý v sobě, ale z mnoha důvodů jej často nežijeme tak jak bychom si přáli.

A co se stalo se sochou? No, ta už nikdy znova nepromluvila. Vlastně ani nevím, jestli byl muž tehdy tak hrozně opilý, nebo byl ten výjev jen výplodem jeho bujné fantazie a přepracovaného mozku. Nebo se to opravdu stalo… Ale – není to konec konců úplně jedno??

Přeji Vám krásný den a mnoho neužitečných dveří :). Pavla Kostelecká

Prodavačka gumových medvídků

Dovoluji si podělit se s vámi o článek mé dcery – už zase píše …….

Teddy bear
Creative Commons License photo credit: macieklew

Byl to jeden z posledních dnů mého studijního pobytu v Německu, a tak jsem si vyšla na nákupy. Chtěla jsem přivézt do Česka svým nejbližším nějaké drobnosti. V tom okamžiku jsem ale ještě nevěděla, že si domů odvezu kromě mnoha nových slovíček, frází a gramatiky, také jeden zajímavý lidský příběh.

V centru města jsem narazila na malý a zajímavý obchůdek, který mě fascinoval (zprvu pouze) díky svému prodejnímu artiklu. V tom obchodě totiž prodávali gumové medvídky. Rozumějte – pouze gumové medvídky. Možná je Vám tento typ obchůdku známý, ale pro mě to byla naprostá novinka. Mohli jste si zde pořídit dort z gumových medvídků, gumová lízátka, a samozřejmě koupit jakékoliv množství gumových medvídků na váhu. Jejich tvary a invence výrobců, jakoby nebraly vůbec konce. Chcete li slavit narození dítěte, můžete koupit gumové medvídky ve tvaru dudlíků! Chcete li vyjádřit svou lásku, řekněte to obřím gumovým srdcem! Mohli jste zkrátka dát průchod své představivosti a vybírat z nepřeberného množství tvarů a velikostí. K dostání zde byly i lehce pikantní legrácky s nádechem lechtivosti.

Protože takový druh obchodu pro mě znamenal příjemně neobvyklou alternativou ke klasickým hrníčkům, klíčenkám, pohledům a magnetkám s potiskem, rozhodla jsem se, že svým přátelům a rodině tentokrát pořídím něco sladšího a jak jsem doufala, i originálnějšího.

Vybrala jsem nějakou klasiku i několik neobvyklých druhů medvídků a vydala se svůj úlovek zaplatit. U pokladny stála černovlasá prodavačka, která se i na sklonku dne příjemně usmívala, a to i přesto, že obchod se celý den jen hemžil turisty. Bylo krátce před zavírací dobou, a když na mě konečně došla řada, dodala jsem si odvahu a zeptala se na několik otázek ohledně tohoto originálního nápadu. Zajímalo mne, jak člověk dospěje k rozhodnutí, že nechá gumové medvídky zaplavit celý jeho život.

Oslovila jsem prodavačku, jíž ani trochu nevyvedl z míry můj lehce cizinecký přízvuk – pravděpodobně byla zvyklá často obsluhovat turisty. Chvíli jsme si povídaly, a nakonec se rozvyprávěla natolik, že se z několika otázek stalo hotové interview.

Obchod nepatřil prodavačce samotné, pouze v něm pracovala. Jeho majitelé byli vášnivými výrobci gumových medvídků a medvídky také objednávali od nejrůznějších firem. Při jeho zakládání se totiž drželi tradičního hesla, že medvídci přeci chutnají malým, a stejně tak i dospělým. A v tomhle ohledu se nespletli. Od založení se obchodu dařilo, a jak doufám, daří se mu i dnes.

Vraťme se ale k prodavačce samotné, protože mě zaujalo, jak je možné, že byla celý den na nohou a přesto pořád tak svěží a usměvavá?

„Víte slečno, dřív jsem pracovala ve zlatnickém oboru a byla jsem tam velmi nešťastná.“

Nevěřila jsem vlastním uším. „Jak může být někdo nešťastný ve zlatnickém oboru? Vždyť je to taková krása! Pracujete s ušlechtilým materiálem, lidé k Vám do obchodu chodí oslavovat nejrůznější životní události a kupují si zlato jako upomínku na nejpěknější okamžiky svého života!“

„Jistě, to je jedna strana mince. A takhle skutečně většina lidí na zlatníky nahlíží. Ale to nebylo povolání pro mě. Stále jsem se bála, že nás někdo okrade. V oboru byla také veliká konkurence a my jsme stále museli bojovat o přežití. Každý den jsem vstávala vystresovaná a během dne se to nelepšilo. Víkendy pro mě nebyly chvílemi odpočinku, ale jen čekáním na další pondělí, kdy budu muset opět do obchodu. A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že se svým životem musím něco udělat. Jakmile jsem začala dělat první kroky ke změně, nabídlo se mi toto místo a já jsem ani na moment nezaváhala. Pro moje okolí to byl zpočátku velký šok. Finančně jsem si pohoršila, a pracovala jsem i více hodin v týdnu než dříve. Ale i okolí si velmi rychle zvyklo v okamžiku, kdy uvidělo změnu, která se odehrála uvnitř mě. Víte, mám dvě děti a manžela, a přísahám, že jsem mnohem lepší matka, od chvíle, kdy pracuji tady.“

Typicky česká mysl mi říkala – jak by mohla být šťastnější, když bere méně peněz za více práce? A tak, když už jsem tam byla, tak jsem se zeptala. Inu, přeci zde budu už jen několik dní, a jestli ji to urazí, tak už se třeba nikdy nepotkáme.

A její odpověď? Vůbec se neurazila a naopak se usmála. Zdálo se, že tuhle otázku možná neslyšela poprvé. „Víte, do tohoto obchodu chodí úplně jiní lidé, než do zlatnictví. Jsou to většinou studenti, nebo turisté, kteří si chtějí zpříjemnit den nějakou sladkostí, nebo chtějí udělat radost originálním dárkem. Přijdou sem a usmívají se, protože jsou zde téměř denně nové druhy a tvary gumových medvídků, a ty jsou často legrační. Potom jdou k pokladně a zmíní se, že chtějí udělat radost své přítelkyni, nebo že dítě dostalo skvělou známku ve škole. Ti lidé mi energii neberou, spíše mi ji dodávají! Když můj manžel začal pozorovat tuhle změnu, už mu vůbec nevadilo, že jsme si finančně pohoršili. Když přijdu domů a mám ještě sílu si s ním popovídat, nebo když můžeme jet o víkendu na výlet a já jsem klidná a uvolněná, často mi říká, že tahle změna byla pro nás hotovým požehnáním. Taky zmizel strach, že mi tady někdo něco ukradne. Samozřejmě bych nechtěla, aby se zde ztrácely věci, obchod přeci jen není můj. Ale jestli někdo ukradne pár medvídků, nebo kus zlata, je to přeci jenom rozdíl. A večer? Večer zavřu obchod a jdu domů. Nebojím se dalšího dne. A to je pro mě největší pozitivum. Bez ohledu na to, co si kdokoliv myslí, že byste měla dělat, jste to vždycky vy, kdo se musí v životě svobodně rozhodnout.“

A to je všechno. Koupila jsem gumové medvídky. A navíc jsem dostala velký bonus. Ten byl gratis, přesto byl k nezaplacení. Krásný den, Pavla Kostelecká.

Mít právo volit, vdát se a umřít chudá

Ženy mají už nějakou dobu právo volit. I když prvoplánově se otázka volby týkala hlavně politických záležitostí, přichází s nabytou svobodou ruku v ruce i svoboda životní? A co když si nakonec ženy skutečně zvolí?

Na námět tohoto článku mě přivedla náhodně slyšená a velmi jasně a sarkasticky formulovaná věta. Ta věta zněla: „Měl bys jí ukázat, kdo u Vás doma nosí kalhoty!“ Nevím, jestli ten někdo doma ukázal, jaký je chlapák, ale když jsem si prostudovala tohle téma trošku blíže, dost mě zarazilo, co jsem zjistila.

Ženy nemají právo volby zase až tak dlouho. Poprvé bylo u nás uzákoněno v roce 1920, že ženy jsou ve všech ohledech rovny mužům, a ve všech ohledech tedy znamenalo jak sociálně, tak politicky, anebo jakkoliv si kdo domyslí. A to jsme na tom ještě moc dobře! Ve Francii bylo to stejné právo uzákoněno až v roce 1945 a v Lichtenštejnsku dokonce v roce 1984!

Je jasné, že se problémy spojené s pevně zažitými společenskými rolemi nemohou změnit ze dne na den. A také je jasné, že se pravděpodobně snažíme, seč můžeme, o změnu k lepšímu. Ale za pár let tomu bude už sto let (pokud samozřejmě nepřijde 21. 12. 2012 ten hoooodně očekávaný konec světa :)), co v Česku bylo ženám umožněno volit a byly zrovnoprávněny na stejnou úroveň s muži, a stále i po těch letech není výjimkou, že ačkoliv oba z páru pracovali celý den, on si sedne po pracovní době s lahváčem před televizi a čeká, než ho ona pozve k večeři. A zatímco on už si po večeři spokojeně užívá večerní televizní „zábavu“, ona kontroluje úkoly dětem, umývá nádobí a chystá svačiny na další den. Znáte jistě ten případ, kdy ani s podrobnou mapou a kompasem nedostanete muže do kuchyně. Zdá se mi to, nebo tady někdo slíznul smetanu? Žena chtěla před sto lety mít stejná práva, tak je má. Může pracovat a může volit. Ale běda, jak není oběd ve dvanáct na stole. Takže, změnilo se něco skutečně??

Dobrá, nechám si teď sarkastické poznámky na účet mužů pro sebe, protože to k čemu se právě chystám dostat je důležitější.

I když to zrovna právě teď vypadá, že muže odsuzuji jako celý druh, věřte, že tomu tak není. A věřím, že osvícení pánové, kteří právě čtou tyto řádky (a dočetli dokonce až sem!) možná následující řádky překvapí, zarazí a pomohou jim pochopit, že je třeba ženy znova podporovat, a pomoci jim v jejich nasnadném boji.

Statistika totiž k tomuto tématu dodává, že 50 % manželství končí rozvodem. Vím, že nikdo nevstupujeme do manželství s tím, že se chceme rozvést. Ale nyní hádejte. Pokud jsou v manželství dva lidé (myšleno muž a žena), kdo z nich ve většině případů vydělává víc? Uhodli jste. Je to manžel. Ale jsou li v manželství děti, kdo dostane do péče děti ve většině případů? Uhodli jste. Je to žena. Kdo musí ty děti živit (a alimenty sem nepočítejme, protože to je většinou zanedbatelná částka s přihlédnutím k tomu, kolik v dnešní době v průměru za dítě musíme zaplatit)? Uhodli jste, je to většinou žena.

Další statistika – 47 % žen ve věku nad padesát let je svobodných. To není žádná výhra, protože (a to říká další statistika) během prvního roku po rozvodu klesne životní standard ženy cca o 73 %. Už se nedivíte, proč tolik žen zůstává ve vztahu, i když nejsou spokojené? Nyní se to zdá jasnější. To, co mají, není žádná hitparáda, ale je to asi lepší, než žít nuzně a úplně sama.

K ženám narozeným v poslední populační vlně vytvořil Ms. Magazine (2002) statistiku, ze které vyplývá, že z těchto žen bude v důchodovém věku pouze 20 % zajištěno. A co uděláme s tím zbytkem? 80 % žen nebude mít moc růžové stárnutí.

A úplně na závěr ještě jedna statistika týkající se starších žen. Tři ze čtyř lidí žijících v chudobě jsou ženy. A 80 % z těchto žen nežilo v chudobě, když byl naživu jejich manžel. (Morningstar Fund Investor)

Tyto statistiky pocházejí ze Spojených států s poznámkou, že ostatní státy světa mají výsledky velmi podobné, nebo se v blízké době očekávatelně ubírají podobným směrem.

Milí čtenáři, a zvláště odvážní mužští čtenáři, děkuji Vám, že jste dočetli až sem, protože tím jistojistě pomůžete své ženě, přítelkyni, kamarádce. I přes veškerou víru v náš stát se zdá, že doba, kdy jsme měli ve stáří jistý krásný důchod se vzdaluje a už na ni brzy budeme vzpomínat stejně jako na města bez smogu. Nezdá se, že se o nás postará stát, stejně jako je tu pouhá šance 50 na 50, že to u žen za ně udělá jejich manžel.

Přeji Vám, aby Vám nikdy nikdo neukazoval, kdo „doma nosí kalhoty, protože od doby, co pracují v rodině oba, by si ty kalhoty měli čas od času střídat, a o věcech důležitých diskutovat jako rovný s rovným. Přeji Vám, aby jste si nikdy nemuseli vzpomenout na větu z Orwellovy Farmy zvířat: „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější!“

Co nejvíce rovného jednání, co nejvíce šťastných manželství, co nejvíce bezstarostných dní! Krásnou neděli, Pavla Kostelecká

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej

Dnes o etice práce a zamyšlení nad úslovím : „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“ Jako malé děti jsme byli všichni schopni představit si, že až vyrosteme, budeme lékaři, popeláři, záchranáři a princezny. Nevím, kdo nás postupem času připravil o naše iluze, ale když se dívám okolo sebe, děti, se kterými jsem si jako malá hrála na písku, dnes nejsou tím, o čem snili, že se stanou. Nechci mluvit za všechny z nich, ale většinově si dnes stěžují na zaměstnavatele, na výši platu, nebo na vysoké daně. Bylo prokázáno, že naše společnost sice nikdy nežila ve větším všeobecném blahobytu, ale také nikdy nebyla tak nespokojená a frustrovaná sama nad sebou. Kdo nás to tedy nutí dělat tato životní rozhodnutí, ze kterých jsme potom smutní?Proč se v zemích, kde máme co jíst trápíme víc, než kdy dříve za časů skutečných krizí?

14506_10152293858914308_2014358707_n

Přemýšlením nad filosofickými otázkami bych se ale nechtěla vzdálit od dnešního zamyšlení nad úslovím: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Každý z nás občas v životě dostane nabídku na lukrativní podnikání, v případě muzikantů na skvělé hraní, nebo jakoukoliv další „báječnou a snovou“ nabídku. Když můžeme s jistotou říct, že nabídka bude dobře zaplacená, možná zatneme zuby a dáme se do toho. Ale co když se týká druhu práce, která nás nebaví, projektu, se kterým morálně nesouhlasíme, nebo akci pořádá člověk, kterého z duše nemůžeme vystát? Jak bychom se měli zachovat v té chvíli? Zavřít oči, odvést práci a v duchu myslet pořád jenom na krásné peníze, které si prací vyděláme?

Nedávno jsem slyšela mluvit v televizi Anetu Langerovou, zpěvačku, kterou má stále ještě velká část naší populace spojenou s prvním ročníkem pěvecké soutěže Superstar. Hovořila o těžkostech, které jí působilo odmítání nabídek, se kterými morálně nesouhlasila a vnitřně bojovala s myšlenkou, zda má prodat svůj potenciál a svoji osobní značku za velké peníze, které se v showbyznysu točí, nebo jít svou vlastní cestou. Odradila svým odmítáním mnoho sponzorů, ale uhájila sama sebe. V duchu jsem jí gratulovala, protože tohle je vskutku těžké. Jenže většina z nás nejsme Aneta Langerová a nedostáváme skvěle placené nabídky. Většina lidí, kteří žijí ze svých skromných platů ani nepřemýšlí nad etikou svého jednání a prostě berou práci, která je. Jedna přítelkyně, která pracuje v nejmenovaném řetězci potravin, vždy říká: „No někdo tu práci za 9.000 měsíčně přeci dělat musí. Možná musí a možná nemusí. Hlavní věcí je, aby nás naše zaměstnání a naše každodenní činnost neubíjela. Kdosi moudrý řekl: „Proč je člověk pohřben až v osmdesáti, když duševně umírá už ve dvaceti?“ Ať děláte cokoliv, ať už s tím morálně souhlasíte, či nikoliv, rozhodně nedovolte, aby jste ztratili sami sebe. Krásný den, Pavla Kostelecká

Naše (hudební) profese – pohoda nebo stres?

Naše (hudební) profese – pohoda nebo stres?

Krásný den! Dnes o profesích hudebních i nehudebních :). Je úplně jedno, jaká je Vaše profese. Jestli jste hudebník, nebo se živíte jako úředník (kominík, uklízečka, hasič, modelka). Každý z nás v životě občas zažívá stresové situace. V profesích, které jsou zaměřeny na výkon, je tento aspekt ještě trochu znásoben a ne každý člověk je nadšený, když musí denně zažívat na pracovišti adrenalin.

960096_10152101661924308_1345607367_n

Jak jsem řekla – je jedno, které profesi se věnujeme, protože stres nám mohou způsobovat různé faktory. Na někoho křičí jeho šéf a někdo, kdo se živí jako provazochodec, se zase každý den může bát, že si pádem z výšky srazí vaz. Hudba je profese, kterou již za ty roky trošku znám, a proto mohu říct, že může často přinášet nejednu situaci zvyšující náš krevní tlak. Některé historky, které se Vám stanou na jevišti, slouží později k pobavení společnosti přátel, ale pravdou zůstává, že vystupování není vždy lehké. Bylo napsáno již množství knih o osobním rozvoji, a téměř v každé z nich se řeší, jak překonat svůj strach. Kdyby naše společnost byla tak sebevědomá, jak se navenek snaží vypadat, jistě by se z těchto knih nestávaly zase a znova bestsellery. Ještě při studiu na konzervatoři jsem si říkala: „Jsem ještě mladá a častým vystupováním se má tréma a strach jistě zmenší“. Teď jsem o dost starší a jako závěr tohoto článku bych sem ráda napsala mou poslední zkušenost, při řešení otázky „Jak řešit trému?“. Při konzultaci s panem docentem z Janáčkovy Akademie múzických umění v Brně jsem se ptala: „Pane docente, vy musíte téměř každý týden vystupovat s filharmonií a vypadáte tak klidně! Jak to děláte? Nejste trémista? Nebo pomohla léta praxe?“ A dostalo se mi následující odpovědi: „Když jsem byl ještě mladý, míval jsem dost velkou trému. A teď, teď už jsem se to naučil dobře skrývat! “ Čili závěrem: Každý z nás občas trpí velým strachem a trémou, někdo se s ní naučí žít a překonávat ji, a někomu se to zase až tak dobře nedaří. Každopádně bychom se neměli za tyhle pocity stydět, protože nikdo není dokonalý a každý ji občas prožívá. Dnešní den si prosím užívejte a pokaždé, když se Vám podaří překonat nějakou stresovou situaci, nezapomeňte se pochválit, či odměnit. Krásný den, Pavla Kostelecká